RC Písek - setkání (6. 2. 2017, 20:00 - 21:00)

Přednáška

Pavla Bublíková: Ruský básník, prozaik, dramatik, kritik, publicista Alexandr Sergejevič Puškin se narodil v roce 1799, pocházel ze starého šlechtického rodu. Po matce Puškin zdědil tvrdohlavost a bouřlivost. Jeho otcem byl Sergej Lvovič Puškin, dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu. Mnohé zdroje se zmiňují o jeho eritrejském nebo etiopském původu. Ottův slovník naučný ho popisuje jako "oblíbeného černocha Petra Velikého". Některé zdroje uvádějí, že Hannibal byl synem jednoho z etiopských vladařů, který byl v sedmi letech odveden jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako pojistka věrnosti své šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později, tedy v osmi letech, byl vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Hannibala oblíbil a ten u dvora vybudoval úspěšnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty. Jeho matka Nadězda Osipovna Puškina (Надежда Осиповна Пушкина), rozená Hannibalová (Ганнибал), před sňatkem žila v Petrohradu na panství Kobrino (Кобрино). Puškin studoval v Carském Selu lyceum pro šlechtice. Zde se začal politicky angažovat (sympatizoval s děkabristy). Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas. Na lyceu si jeho učitelé všimli, že má velké básnické nadání. Už v patnácti letech napsal známou báseň – Můj portrét. Po napsání satirických veršů o caru Alexandrovi I., mu hrozilo vyhnanství na Sibiř. Byl proto nucen odcestovat na jih. Roku 1820 odešel do vyhnanství do jižního Ruska a v r. 1823 do Oděsy, v roce 1824 se musel vrátit na příkaz cara do rodné obce. Nakonec mu car Mikuláš dovolil žít v Moskvě a poté i v Petrohradu. Puškin byl šťasten, že se muže vrátit do centra dění, ale brzy byl znechucen z cenzury. Aby se odreagoval, začal cestovat a brzy na to se oženil. Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí. V roce 1833 byl carem jmenován podkomořím. Z toho nebyl příliš nadšen, ale netroufal si odmítnout. Stal se součástí carského dvora. Tento život se mu nezamlouval, jeho žena byla ale nadšená. Vzhledem k její velké kráse, se jí dvořilo mnoho mužů, mezi nimi i car. Ten Puškina za jeho extravaganci příliš nemiloval, ale trpěl jeho přítomnost na carském dvoře jen díky jeho ženě, kterou obdivoval. Básník měl stále problémy s cenzurou a tajnou policií. Úspěchu jeho krásné ženy zneužívali i jeho přátelé. Jeden z nich se do ní naoko zamiloval, aby donutil Puškina vyzvat ho k souboji. Při něm byl Puškám zraněn a brzy poté zemřel. Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji s pistolemi s milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d’Anthèsem. Ten byl přesnějším střelcem a střelil Puškina do břicha. Puškin byl v hrozných bolestech odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař jeho stav za beznadějný. Zemřel o dva dny později. O jeho rodinu se s doživotní penzí postaral car. Alexandr Sergejevič Puškám byl pro ruskou literaturu velmi prospěšným spisovatelem. Díky němu tolik nezaostávala za západní Evropou. Byl osobností s mimořádným intelektem. Veřejnost ho srovnávala s takovými velikány, jako byl např. Dante, nebo Goethe.