RC Trutnov - setkání (10. 4. 2017, 15:00 - 21:30)

Program

Zápis ze schůzky členů RC Trutnov

konané dne 10. 4. 2017 na raftech na řece Úpě za účasti 5 členů

Přítomní členové:  Richard Houdek, Karel Javůrek, Jirka Malinský s oběma synky, Karel Rada, Petr Sogel s manželkou

Inboundi: Dean Lee, Fiona Skinner

Omluveni:  Honza Doubek, Richard Ferkl, Vašek Flandera, Robert Hradecký, Jarda Kužel, Vašek Němec

Host: Martin Šubert z RC Liberec se dvěma inboundy: Filipe Mendes (Brazilie), Krista Anoth (USA)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

                Druhá dubnová schůzka našeho RC byla zaměřena na sjezd řeky Úpy v raftech a na kánoi na úseku Havlovice - Ratibořice. Akci pro klub organizačně zajistil sekretář RC Karel Javůrek ve spolupráci s CK Klíč, kterou vede náš čestný člen Marek Skalický. Vzhledem ke skutečnosti, že tuto akci již 5 let nabízíme rovněž Rotary klubům z naší oblasti, rozhodli jsme se uspořádat akci na řece Úpě. V minulých letech jsme sjížděli Labe, a tak jsme chtěli našim rotariánským přátelům ukázat odlišný, podle našeho soudu romantičtější sjezd řeky s pěkným okolím Ratibořického údolí a několika splavy. Protože je v Úpě podstatně méně vody, než v Labi, museli jsme akci naplánovat na dřívější termín, kdy Úpa ještě obsahuje vodu z tajícího sněhu v Krkonoších. Místem srazu jsme určili přímo Havlovice, jako optimální dobu startu 15.00 hodin.

                Na místě  tradičního vodáckého vstupu do střední části toku řeky Úpy se sešli ještě v předstihu krátce po půl třetí trutnovští a liberečtí inboundi se svými doprovody (liberecký Martin Šubert pověřený v klubu péčí o mládež a sekretář RC Trutnov). Předem neplánované setkání obou dvojic zahraničních studentů bylo velice emotivní a přátelské. Bylo patrné, že se studenti již dříve velice dobře poznali na několika předchozích celodistriktních setkáních inboundů, organizovaných předsedou komise pro dlouhodobé výměny Mirkem Barákem. Vzájemná živá komunikace studentů nás pak provázela celou dobu naší raftové akce.  Ostatní účastníci z řad členů našeho Rotary klubu se na místo srazu dostavovali postupně až po 15 hodině. Zcela posledním opozdilcem byl již tradičně Karel Rada, který na místo srazu dorazil až v 16,20 hodin. V té době již byly k plavbě připraveny oba rafty i kanoe, v níž naše sjezdy řek obvykle absolvuje vodácky sehraná dvojice manželů Sogelových. Naštěstí se zcela naplnila meteorologická předpověď, takže více než hodinové čekání na start sjezdu jsme mohli trávit v nádherném skoro letním počasí v krásné přírodě u řeky. Méně zkušení vodáci zvolili na sjezd řeky pod nebem bez mráčku kompletní neoprénovou výstroj,

 kterou pro každého účastníka na míru připravila CK Klíč. Obě americké studentky jsme přitom museli přesvědčovat o tom, že pod dlouhé neoprénové kalhoty s laclem už skutečně není nutné oblékat další vrstvu celotělového prádla. Neskrývanou radost z neobvyklého oblečení měli oba synci Jirky Malinského, kteří v nejen v neoprénu, ale i s přilbou a záchranou vestou, vesele pobíhali celou hodinu před nástupem do svého

raftu. V průběhu čekání na start jsme absolvovali i silně zredukované proškolení o pravidlech a bezpečnosti chování v plavidlech na tekoucí vodě, které nám poskytl doprovázející instruktor CK Klíč. Samotný vstup člunů do řeky se na poslední chvíli ještě poněkud spozdil v důsledku nutnosti dofouknout jeden z raftů. V 16.30 jsme konečně vyrazili na naši cca 15 kilometrovou plavbu.  Startu se konečně dočkal i Petr Sogel s manželkou, kteří na náš start čekali snad půl hodiny ve svém člunu na vodě. Již poměrně brzy po vyjetí se ukázala diferencovanost v obsazení jednotlivých plavidel posádkami. S naprostou bravůrou zvládali nástrahy poměrně svižně tekoucí řeky Sogelovi. Malé zkušenosti posádky raftu se zahraničními studenty a oběma rotariány, kteří se ve svých klubech věnují službě mládeži, se i přes určitou jazykovou bariéru podařilo poměrně brzy eliminivat díky lodivodským zkušenostem Karla Rady. Již po prvním kilometru jízdy, který započal mládežnický raft na chvostu našeho vodáckého konvoje, se

inboundi ztotožnili s kormidelníkovými říznými povely a poměrně rovnoměrně pádlovali tak, jak to tok řeky vyžadoval. Tím se jim podařilo předstihnout do té doby vedoucí raft se třemi trutnovskými rotariány. I přes rovnoměrné zatížení se posádka mládežnického raftu nevyhnula menší krizi, když v mělčí části toku Úpy raft uvázl na kamenech a jeho uvolnění si vyžádalo vstup zkušeného člena posádky do ledové vody řeky. Tato malá svízel ani v nejmenším nenarušila optimistickou atmosféru, která na tomto mládežnickém raftu vládla. Poněkud složitější byla situace v druhém raftu, obsazeném třemi trutnovskými rotariány a dvěma subtilními synky Jirky Malinského. Pro Matouška, Mikuláška i jejich tatínka byl raftový sjezd Úpy vodáckou premiérou, což se projevovalo v někdy až příliš hlasitém nadšení obou chlapců, které musel jejich otec někdy mírnit. Na tomto raftu se projevovalo  poněkud nerovnoměrné zatížení jednotlivých částí člunu i poněkud menší souhra posádky při pádlování. Problémem zde bylo zejména řešení náhlých změn směru, které by vyžadovalo intenzivní pádlování celé posádky. Proto se poměrně často dostával raft do kontaktu s břehy řeky a tím i s převislými větvemi stromů v četných meandrech. V těchto situacích šla snaha o veslování zcela stranou a hlavní pozornost byla věnována tomu, aby se nikdo z členů posádky o větve stromů nezranil. Jediným skutečně kritickým momentem byl podjezd velkého stromu, vyvráceného až do poloviny řeky. Malou pádlovací výkoností posádky se nepodařilo strom obeplout a tak raft v prudkém toku řeky poměrně rychle projel pod stromem mezi větvemi. Posádka zcela zanořená do středu raftu tento průjezd zvládla bez jakékoliv újmy na zdraví. Zvládnout se podařilo i uváznutí nerovnoměrně zatíženého raftu na kameni uprostřed Úpy. Tam se podařilo uvolnit člun dvojitou piruetou, bez vstupu do vody. V průběhu plavby jsme všichni překonávali jediný nesjízdný splav, před nímž jsme museli z řeky vystoupit a letní chatkovou osadou přenést naše plavidla za neprůjezdné místo. Zhruba po hodině plavby jsme se dostali k tradičnímu místu pro zastávku s občerstvením. Vedle mostu přes Úpu je tábořiště, u něhož nám řidič minibusu CK Klíč již dopředu rozdělal oheň. Na něm jsme si mohli všichni opékat velmi kvalitní zcela čerstvé

uzeniny předem zakoupené ve vyhlášeném trutnovském řeznictví fy Šrol. Jak párky, tak i šunkové klobásy šly na odbyt a všichni si na nich pochutnali. Při konzumaci zaujali američtí inboundi, kteří si připravili ze dvou krajíčků chleba a vloženého párku s kečupem jakýsi burger, který jim připomínal jejich domovinu. Po důkladném posilnění jsme se vydali na zdolání zbývajících kilometrů naší vodní cesty. Průjezd malebným ratibořickým údolím probíhal docela rychle, takže netrvalo dlouho a dospěli jsme k vyhlášenému Viktorčině splavu nedaleko Starého bělidla. Doprovázející vodácký instruktor CK Klíč nebezpečný splav důkladně zhodnotil ze břehu a pak svolil, aby jím projeli na plně obsazeném raftu studenti se svými zkušenými doprovody. Vody v Úpě bylo dost a vodácká zkušenost kormidelníka Karla Rady byla rovněž zárukou, že se i tato poněkud adrenalinová tečka za našim vodním trekem úspěšně vydaří. Po taktické přípravě u břehu nad jezem následoval důkladný rozjezd, zalehnutí osádky ke snížení zatížení přední části raftu a potom již jen všichni ostatní účastníci naší vodácké výpravy mohli ze břehu sledovat bravurní průjezd raftu přes velký pěnící splav. Zbývající dojezd kolem ratibořického mlýna a zámku již provázelo zapadání slunce, takže v cíli naší vodní trasy se balily rafty a člun skoro jen za měsíčního svitu. Všichni řidiči nastoupili do mikrobusu CK Klíč a nechali se převést zpět do Havlovic ke svým zaparkovaným vozidlům. Ještě před Havlovicemi jsme se dostali do pásma postupující studené fronty s deštěm, který provázela bouřka s hromy a blesky. Za tohoto nepříznivého počasí jsme se vraceli auty do Ratibořic, kam kupodivu bouřka stále ještě nedorazila. V době našeho transportu pro auta paní Sogelová dovedla inboundy do blízké restaurace, v níž do našeho příjezdu stihli ještě před ukončením otvírací doby povečeřet.  

Po 21. hodině jsme jsme se už nechtěli dále přesouvat do jiné restaurace a tak jsme se všichni vydali na cestu domů. Pro libereckého

Martina Šuberta a jeho studenty byla zpáteční cesta ještě velmi dlouhá. V této době jsme zalitovali, že se náš vodácký výlet neuskutečnil podle původního plánu. To by byl i jeho závěr ve větší pohodě. Z reakcí všech účastníků vyplynulo, že si velmi užili poslední dubnový krásný teplý den v pěkném přírodním prostředí.