Slavní rotariáni

Opavský Rotary club vznikl v prvním desetiletí rozvoje rotariánského hnutí v Československu (1925-1935). Chartu převzali jeho členové 6. října 1934, díky těsné spolupráci s RC Moravská Ostrava, který vznikl již v roce 1929 jako dvacátý klub Československého distriktu.

Opavský klub od počátku sdružoval významné podnikatele, lékaře, pedagogy, místní politiky, finančníky, advokáty, soudce i majitele statků. V seznamu zakládajících členů RC Opava najdeme i jméno prokuristy firmy Breda & Weinstein Dr. Roberta Weinsteina.

Někdy v roce 1898 se v Opavě potkali dva velice schopní židovští obchodníci David Weinstein (1874-1939) a Max Breda (1863-1914). Výsledkem jejich společného podnikatelského úsilí byl mimo jiné i vznik veřejné obchodní společnosti Breda & Weinstein, jejímž symbolem se v pozdějších letech stal známý obchodní dům Breda & Weinstein, který byl v letech 1927-1930 dílem světoznámého architekta Leopolda Bauera (1872-1938), rodáka z nedalekého Krnova. David Weinstein se v roce 1900 oženil s Irmou, rozenou Pollakovou, dcerou židovského obchodníka z Kylešovic. 24. ledna 1901 se jim narodil jediný syn Robert.

Ten po vysokoškolských studiích projevil také značné obchodnické schopnosti, takže ho otec, který v té době byl jediným majitelem firmy, ustanovil 4. prosince 1931 samostatným prokuristou firmy, která ve třicátých letech zažívala nebývalou prosperitu. A měla v opavské veřejnosti i v okolí Opavy velice dobrý zvuk.

Nebylo tehdy žádnou náhodou, že v roce 1934 úspěšný podnikatel Robert Weinstein (na snímku vlevo) vstoupil mezi opavské rotariány. Především pochopil smysl a logiku rotariánského hnutí, které předpokládalo rozvoj podnikání s tím, že nebude zapomínáno ani na potřebné. S touto filozofií se mladý šestatřicetiletý muž bezvýhradně ztotožnil, podporován v tom i svými rodiči.

Na druhou stranu vyslal doktor Weinstein významný signál do veřejnosti. Nad Československem se tehdy již začala stahovat mračna. Objevovaly se první rozpory mezi Čechy a Němci, občas se již tenkrát projevovaly antisemitské nálady. Rotariánské kluby byly jediné, které těmto tendencím čelily již dávno předtím. V předválečném opavském RC byli Češi, Němci i Židé a fungovalo to.

Navíc patřil Robert Weinstein pro své znalosti ekonomiky, světové politiky a společenské způsoby mezi oblíbené osobnosti tehdejší opavské společnosti. A v debatách či v diskusích v rámci rotariánských schůzek mu bylo nejen nasloucháno, ale všichni (i ti starší a zkušenější) brali jeho vystupování a názory jako příkladné a potřebné. Měl totiž přirozenou autoritu, hezký vztah k rodnému městu a potřebný šarm. Bohužel události na sklonku třicátých let začaly nabývat drastických podob.

Začátkem října 1938 byly na základě Mnichovské dohody sudetské oblasti Československa připojeny k Německu. I v Opavě nastala „arizace židovského majetku“, ve vile Weinsteinů byla zřízena německá policejní správa a úřadovna gestapa. Několik dní předtím uprchli manželé Weinsteinovi i se synem Robertem do Prahy. Zdaleka netušili, co je čeká v roce příštím. Robert Weinstein odcestoval do Norska a zkoušel zde navázat nějaká obchodní spojení. Jeho rodiče, David a Irma Weinsteinovi 4. srpna 1939 odešli dobrovolně z tohoto světa, jakkoli se to příčilo jejich víře a jejich svědomí. Mysleli při tom na syna, který snad v Norsku započne nový život. 

Robert Weinstein navázal v Oslu styky s československou uprchlickou komunitou a podařilo se mu navázat i nějaká možná obchodní spojení, jakkoli byly časy nejisté. Na jaře 1940 přišla těžká rána - Hitler zaútočil na Dánsko a následně na Oslo. Norové se urputně bránili, aby získali čas pro odchod královské rodiny, poslanců a také čas k odvozu státní pokladny. Posléze se moci ujala nelegitimní Quislingova vláda, která uzavřela s Německem spojenectví. Což nebylo dobré pro zemi jako takovou a pro Židy vůbec ne.   

Doktor Weinstein ještě před německým útokem na Oslo uprchl do Lesjaskogogu, vesnice u jezera Lesjaskogsvatnet. Později, až do března 1943 žil v malé vesničce Nesjestrandě vzdálené asi jeden kilometr od Sølsnes ve středním Norsku. Zde byl zatčen při zátazích na Židy.

Nejprve byl přemístěn do vězení v Ålesundu v oblasti Sunnmøre, odtud do vězeňského tábora ve Falstadu a posléze byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Ve skupině zatčených norských Židů byl i mladý norský lékař Robert Rubin Savosnick, jehož předkové přišli v 19. století do Norska z Ruska. V srpnu 1943 byla v koncentračním táboře v Osvětimi vybrána skupina vězňů, která byla poslána do koncentračního tábora ve Varšavě. Zde byli tito vězni zaměstnáni při likvidaci padlých a ruin v bývalém varšavském židovském ghettu, po krutě a nelidsky potlačeném povstání polských Židů v období duben – květen 1943. Mezi nimi byli i doktor Savosnick a doktor Weinstein.

Robert Rubin Savosnick jako zázrakem přežil a v roce 1986 vydal knihu vyprávějící o tom, co vše prožil. Vzpomíná v ní také svého spoluvězně Roberta Weinsteina. Při odklízecích pracích v ghettu se v jednom srpnovém dnu roku 1943 náhle zřítil vysoký cihlový dům a v jeho troskách zůstal dvaačtyřicetiletý opavský rotarián doktor Robert Weinstein.

Jeho příběh je ve světě znám, pouze u nás, jako bychom se těch událostí ostýchali. Robert Weinstein se naposledy jako svobodný díval do severního slunce ve vesničce Nesjestrandě. Leží poblíž Molde na severním břehu Lengfjordenu. Je zde známá továrna na nábytek Nesje. Ta dodává například nábytek japonské císařské rodině a Bílému domu v USA.

Německý umělec Günter Demnig (*27. října 1947) přišel před lety s projektem „Stolpersteine“, dle něhož jsou v celé Evropě na památku holocaustu pokládány tzv. stolpersteine, což překládáme do češtiny jako „kameny zmizelých“. V roce 2016 Günter Demnig zajel osobně do Nesjestrandy a zde instaloval na památku Roberta Weinsteina a tří dalších židovských uprchlíků své „kameny zmizelých“. Netušil samozřejmě, že pro opavské rotariány Robert Weinstein nikdy nezmizel, jakkoli jsme doktoru Robertu Rubinu Savosnickovi a Günteru Demnigovi vděčni za pomoc při zmapování posledních chvil našeho kolegy a za uctění památky tohoto významného opavského podnikatele s rotariánskou duší.

Tomáš Jan Baťa byl jako pokračovatel rodinné tradice čestným členem Rotary klubu Zlín. Jeho podpora aktivit Nadace Rotary byla oceněna vyznamenáním Paul Harris Fellow.

Byl předsedou obchodního a průmyslového poradního výboru OECD pro transformaci zemí Střední a Východní Evropy a členem Mezinárodní obchodní komory. Byl čestným doktorem věd Vysoké školy ekonomické v Praze a VUT Brno, Technologické fakulty ve Zlíně. V roce 1991 byl T. J. Baťovi propůjčen Řád T. G. Masaryka II. třídy, později byl vyznamenán Bílým dvojkřížem Slovenské republiky.

Na jeho počest bylo jeho jménem označeno i nejvyšší vyznamenání Distriktu „Cena Tomáše Bati “ udělované guvernérem za výrazný přínos k rozvoji naše distriktu, a to nejen rotariánům.

Václav Havel pocházel z rotariánské rodiny, otec i strýc byli v roce 1925 zakládajícími členy RC Praha. Byl spolu s několika později významnými osobnostmi jedním z prvních absolventů Koleje Jiřího z Poděbrad, kterou v roce 1946 založili členové RC Poděbrady po vzoru britských polytechnických škol (od roku 1948 do současnosti Gymnázium Jiřího z Poděbrad).

Otec Václava Havla byl jedním z těch, kteří udržovali tradici rotariánských schůzek i po roce 1948. Jejich utajované schůzky ve Francouzské restauraci Obecního domu trvaly až do roku 1971, kdy byly pochopitelně v hledáčku Státní bezpečnosti. Václav Havel byl za svůj přínos demokracii v roce 1990 oceněn nejvyšším vyznamenáním Rotary Award for International Understanding, které prezident RI uděluje každoročně pouze jedné významné světové osobnosti.

Václav Havel na ocenění reagoval mimo jiné těmito slovy: „Jsem dojatý tímto oceněním, nejen jako uznáním mé role při vítězství obyvatel naší země v klidné revoltě proti totalitnímu režimu, ale také jako alespoň částečným splacením mého dluhu vůči otci, aktivnímu rotariánovi. Byly to právě jeho životní postoje a zásady, které ho přivedly do společenství Rotary a které jsem obdivoval. Skutečnost, že Světového kongresu RI, při jehož příležitosti mi bylo ocenění uděleno, se účastní delegáti ze všech kontinentů, je výmluvným svědectvím o demokratických a lidských hodnotách, které rotary kluby sdílejí“.

Při svých prezidentských cestách po republice Václav Havel navštívil například RC Most. Václavův bratr Ivan rodinnou rotariánskou tradici udržuje jak členstvím v RC Praha v devadesátých letech, tak později příležitostnou účastí na setkání Rotary.

Branislav Lichardus sa narodil 1. decembra 1930 v Palúdzke. Vysokoškolské štúdium absolvoval na Lekárskej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde mu bol v roku 1979 udelený titul doktora lekárskych vied. V roku 1999 sa habilitoval.

Od roku 1957 pracoval v Ústave experimentálnej endokrinológie Slovenskej akadémie vied (SAV) v Bratislave. Odborne sa zameriaval na neurohumorálnu reguláciu objemu telesných tekutín, neurohumorálnu reakciu na stres, poruchami vodno-soľnej rovnováhy a podobne. Publikoval viac ako 300 titulov, je autorom a spoluautorom štyroch monografií a štyroch zborníkov na Slovensku i v zahraničí. Má vyše 700 zahraničných citácií. Rovnako je autorom 120 zahraničných a 73 domácich odborných prednášok na rôznych odborných fórach.

Branislav Lichardus pracoval v pozícii zástupcu riaditeľa Ústavu experimentálnej endokrinológie SAV, predsedu Slovenskej endokrinologickej spoločnosti, predsedu Slovenskej lekárskej spoločnosti. Bol aj predsedom SAV. Patrí k zakladateľom Grantovej agentúry SAV. Prvenstvo patrí Branislavovi Lichardusovi i v tom, že bol prvým veľvyslancom SR v USA v rokoch 1994 - 1998.

Branislav Lichardus bol čestným členom RC Liptovský Mikuláš od 30.6.2005 do 8.2.2019.

Jan Masaryk, syn československého prezidenta T. G. Masaryka a Charlotty Garrigue, dcery úspěšného amerického obchodníka, je jediným Čechem připomínaným mezi rotariánskými osobnostmi v publikacích vydávaných ústředím Rotary International. Nemá na to vliv jeho zpola americký původ, ani otcovo přátelství s několika členy amerických Rotary klubů pocházející z období 1. světové války a kteří podporovali jeho snahu o vznik samostatného Československa. Rovněž jeho působení Jana Masaryka jako československého chargé d’affaires ve Washingtonu. Pak ani to, že jeho manželkou byla dcera významného amerického průmyslníka Charlese R. Cranea a sestra amerického velvyslance v Praze Richarda Cranea. Rotariánské ostruhy si Jan Masaryk vysloužil až později, ačkoli byl vždy „jen“ čestným členem.

Prvním počinem v tomto směru se stala schůzka, která se odehrála v roce 1924 v den jeho narozenin v bytě Masarykových na Pražském Hradě. Sešlo se tu několik zájemců o založení prvního Rotary klubu v Československu. Tím se v roce 1925 stal RC Praha. U toho Jan Masaryk také asistoval a stal se prostředníkem mezi pražským klubem a rotariány ve Velké Británii, kde působil nejprve jako legační rada, později velvyslanec a po Mnichovské dohodě i jako československý ministr zahraničí exilové vlády. Tehdy si získal velkou popularitu mezi obyvateli Protektorátu Čechy a Morava zásluhou svých živých relací v zahraničním vysílání BBC „Volá Londýn“.

V roce 1945 podepsal v San Francisku za ČSR Chartu Spojených národů. O rok později vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci a také se stal prvním předsedou Světové federace sdružení pro Spojené národy (WFUNA) tehdy právě založené v Lucemburku. V roce 1947 se v Plzni účastnil jako čestný host společně se světovým prezidentem Rotary International Richardem C. Hedkem velké slavnostní a na dlouhou dobu poslední poválečné konference obnoveného Československého Rotary Distriktu 66.

Po válce zůstal Masaryk ministrem zahraničí ve třech poválečných vládách Národní fronty. Doprovázel tak svého životního souputníka Edvarda Beneše na jeho nelehké cestě v prezidentském úřadě. Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci Sovětského svazu. Byl však zaskočen například Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa v Marshallově plánu. Jan Masaryk byl nad ránem 10. března 1948 nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci. Jeho smrt je dodnes doprovázena mnoha otazníky.

Marie Tomášková-Dytrychová vystudovala stavební průmyslovku a později Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1985 převzala po svých rodičích vedení tehdy již proslulé zvonařské dílny. Dnes tato zvonařská dílna patří k největším zvonařským dílnám v Evropě.

Zvláštní zakázkou dílny bylo ulití dvou zvonů jako hudebních nástrojů pro Vídeňské filharmoniky. Proslulý je také její zvon z roku 1990 pro papeže Jana Pavla II. Dílna také dodala tři nové zvony pro pražskou katedrálu sv. Víta - tisícikilogramového svatého Dominika, dvousetkilogramovou Pannu Marii a stokilogramového Ježíše. Specialitou Marie Tomáškové-Dytrychové a vrcholem zvonařského umění vůbec je vytváření zvonkoher vyladěných podle zvolené melodie.

V roce 1995 se Marie Tomášková-Dytrychová stala zakládající členkou Rotary klubu Přerov. Pro téměř všechny naše Rotary kluby založené od té doby ulila i řadu stolních zvonů. Po Marii Tomáškové-Dytrychové převzala rodinnou štafetu její dcera Leticie Vránová-Dytrychová, která byla v roce 2014 oceněna prezidentem republiky medailí Za zásluhy prvního stupně, tedy za zásluhy o stát v oblasti hospodářství.

„Zvon není jen hudební nástroj nebo jen tak nějaký předmět, ale na svém těle nese poselství budoucím generacím,“ říká Marie Tomášková-Dytrychová.

Světoznámý operní zpěvák, přezdívaný „král vysokého C“, považovaný za jednoho z nejlepších tenorů historie. Narodil se v italské Modeně jako syn amatérského zpěváka a pekaře. Otec ho ke zpěvu vedl od malička a přibližně v devíti letech ho přihlásil do místního farního sboru „Gioacchino Rossini“, se kterým vyhrál mezinárodní soutěž. Více než zpěv ho ale zajímal sport - především fotbal.

Hudba nakonec zvítězila a Lucianno v 19 letech (1954) začal studovat zpěv u respektovaného profesora Arrigo Pola. Během studií si  vydělával jako učitel na základní škole nebo jako pojišťovák. Zlom nastal až v roce 1961, kdy ztvárnil roli Rodolfa v Pucciniho opeře La bohème. Po tomto úspěchu následovala řada angažmá která vyvrcholila fenomenálním úspěchem, když v metropolitní opeře v New Yorku zazpíval v představení La Fille du Regiment bez námahy devětkrát tříčárkované C - publikum si jej 17x vytleskalo zpět před oponu.

Pavarotti ale miloval i moderní rockovou a popovou hudbu o čemž svědčí několik jeho koncertů se Stingem, irskými U2 nebo Bryanem Adamsem. Ve známost vešel svými televizními operními přenosy, největší popularitu mu přineslo jeho „členství“ ve hvězdném týmu Tří tenorů. Společně s José Carrerasem a Plácidem Domingem zazpíval na koncertu při fotbalovém mistrovství světa v roce 1990, který se přenášel do celého světa.

Luciano Pavarotti se intenzivně věnoval také charitativním projektům, které pomáhaly získat peníze pro uprchlíky a Červený kříž. Na sklonku života se zdarma věnoval i výuce zpěvu ve svém rodném kraji a byl členem Rotary klubu v Modeně.

Ač mu aplaudovaly přeplněné koncertní sály, sám často pokorně přiznával: „Než začnu zpívat, pomyslím na okamžik na svého otce. Bude se mu to líbit, nebo ne? Je tím nejpřísnějším kritikem na světě“.

Imrich Karvaš patřil mezi členy prvorepublikového Rotary klubu Bratislava. Od promoce na Právnické fakultě Univerzity Komenského roku 1925 se z právníka vypracoval na uznávaného slovenského a později i československého ekonoma. Za první republiky zastával například funkci tajemníka Svazu slovenských bank (1930–1933), generálního tajemníka Národohospodářskeho ústavu Slovenska a Podkarpatské Rusi (1932–1938) a viceprezidenta Exportního ústavu v Praze.

V roce 1937 absolvoval přednáškové turné v USA a byl členem Econometric Society v Colorado Springs. V období od října do prosince 1938 byl československým ministrem průmyslu, obchodu a živností. Po vzniku Slovenského štátu byl v dubnu 1939 jmenován guvernérem Slovenské národní banky.

V lednu 1940 podal nótu k německé vládě, aby z procesu arizace v Protektorátu Čechy a Morava byli vyjmuti židé se slovenským občanstvím. Návrhu bylo říšskými úřady vyhověno. Šlo ale jen o dočasný ústupek.

Roku 1943 navázal kontakty s odbojem a zásluhou svých funkcí i pomáhal. V rámci represí proti povstání ho v září 1944 zatklo gestapo a následně byl vězněn v koncentračních táborech Flossenburg, Dachau, Innsbruck a Niederdorf.

Po válce se zaměřil na pedagogickou činnost na Univerzitě Komenského. Souhrn jeho myšlenek a zkušeností vyšel roku 1947 pod názvem "Základy hospodárskej vedy". Po únorovém převratu odmítl spolupracovat s komunistickým režimem a byl politicky pronásledován a opakovaně vězněn. V roce 1953 byl dokonce s rodinou nuceně vystěhován z Bratislavy.

Rehabilitace se dočkal koncem šedesátých let. V roce 1991 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V Rotary klubu Bratislava převzal v roce 1990 jeho místo syn Milan.