Prezident Valvoda zahájil a předložil program: a) interní záležitosti klubu
b) volba prezidenta na rok 2012/2013
c) vystoupení přítele Škrábala, ředitele SŠT Most
ad a)
byl přednesen návrh programu na první čtvrtletí, který byl přijat, vč. návrhu na častější vložení „klubového večera“, během kterého bychom se informovali i navzájem o novinkách.
24. 1. - Vacek, ředitel Gymnasia Most
31. 1. - oběd
7. 2. - původní záměr Turbák (pololetky), místo toho „klubový večer“
14. 2. - doc. Tomáš Kulka – filosofická fak. UK Praha (židovská obec)
21. 2. - Dan Kroupa – filosofická fak. UJEP
28. 2. - oběd
7. 3. - Oldřich Látal – židovská obec Teplice
14. 3. - Turbák, Šťovíček – Schola Humanitas
21. 3. - Marek Kupica – pravoslavný pop Most
28. 3. - polští katoličtí kněží na Mostecku – misionáři v Česku?
Variantně možno uvažovat v březnu i s programem návštěvy infostřediska ČEZ na elektrárně Ledvice nebo návštěvou zástupce OBÚ Most.
7. ročník klubového turnaje v pétanque bude dne 18. 7. 2011 u Konečných.
Prezident Valvoda přednesl informaci o přípravě slavnostního meetingu k 15. výročí založení klubu:
Ad b)
Prezidium předložilo návrh na volbu Standy Srnky prezidentem klubu v letech 2012/2013. Proběhla tajná volba s jednomyslným rozhodnutím. Návrh byl schválen.
Ad c)
Člen našeho klubu a ředitel Střední technické školy v Mostě – Velebudicích se ve svém dnešním exposé zaměřil pouze na problematiku své školy a školství v našem regionu vůbec. Areál Velebudice byl v 70. a 80. letech minulého století vybudován jako vojenskostrategický komplex, který v době mírové měl sloužit k přípravě učňovské mládeže pro Severočeské hnědouhelné doly a v době válečného ohrožení se měl stát základnou oprav těžké vojenské techniky – proto jsou v areálu dílny s extrémní únosností podlah a vybavení, které mohlo sloužit vojenským účelům – vč. protiatomového krytu těžkých obráběcích strojů apod. Maximální kapacita školy byla projektována pro 2 100 žáků. V současnosti je 80 – 85% školy využito pro výuku, zbytek je pronajat. Negativa tohoto řešení se projevují i v tom, že je škola velmi energeticky náročná a jen náklady na zateplení se odhadují na 80 mil. Kč.
Dnes se využívá 78 učeben, 38 dílen, v jídelně se uvaří a vydá 550 – 600 jídel denně, kapacita ubytovny je max. 500 žáků, využívána je ale formou méně obsazených pokojů s vyšším standardem s kapacitou 180 lůžek. Současná kapacita, vč. sportovního a rekreačního zázemí je dostačující pro 1600 až 1650 studentů, přičemž reálné využití se pohybuje kolem 1100 studentů. Výuku zajišťuje 120 pedagogů, z toho 72 v teoretické výuce a 31 v praktické, zbývající jsou výchovní pracovníci v internátech apod.
Škola zajišťuje výuku v technických oborech zaměřených na pět základních oblastí: strojírenství, zemědělství, ekonomika, stavebnictví a energetika. Vyučuje se formou čtyřletých maturitních (celkem 8 oborů) a tříletých řemeslných oborů (celkem 14 oborů), mezi kterými lze přestupovat podle prokázaných výsledků studia.
Roční rozpočet školy je 105 – 107 mil. Kč, z čehož 67 mil. Kč je na mzdy pedagogů a 38 mil. Kč jsou provozní náklady (jen mandatorní náklady areálu tvoří cca 28 mil. Kč – voda, teplo, energie). Škola je rozpočtovou organizací Ústeckého kraje, od kterého však dostává pouze 10 mil. Kč na provozní náklady, zbytek zajišťuje sama svou ekonomickou činností (pronájmy, služby žáků v rámci i nad rámec praxí, rekvalifikace a účelové projekty pro podniky, granty a mezinárodní projekty).
Přítel Škrábal je ředitelem od roku 2003 a po celou dobu jeho ředitelování vykazovala škola vždy zisk (s výjimkou roku 2009, kdy vykázala poprvé ve své historii ztrátu 513 tis. Kč. Ale již v účetním roce 2010 bude opět v mírném zisku.
Škola je úspěšná v získávání zahraničních grantů a projektů, díky kterým zlepšuje technické vybavení učeben i dílen. Problémem je ale nutnost iniciativy a aktivity vlastních zaměstnanců (pedagogů). Organizačně si škola vybudovala oddělení přípravy a realizace projektů, které projekty připravuje, sepisuje, obhajuje i řídí, vyhodnocuje a uzavírá.
Největším problémem současnosti je to, že přicházejí žáci, kteří necítí potřebu se učit, mají jiné názory a představy o své budoucnosti a zejména o cestě, jak se k ní dostat. Prioritou žáků je být zdravý, krásný a úspěšný, ale nemají pocit, že by kvůli tomu museli pracovat. Ze základní školy přicházejí bez návyku se učit a bez základních vědomostí, které během základní školy nikdo nezkoušel ani nevyžadoval a které nelze zjistit ani při přijímacích zkouškách, protože se nedělají. Školám jde o každého žáka – je to ekonomický subjekt, na němž závisí úspěšnost a přežití školy. Naopak se zlepšuje přístup firem – v současnosti se již 140 žáků učí pro konkrétní podnik, který s nimi spolupracuje již v průběhu praxe a který si je tak připravuje na konkrétní místa. Bohužel se tento potřebný a v minulosti úspěšný model nedá dělat zcela otevřeně, neboť není v souladu se zákonem, který školy a podniky striktně odděluje. Řeší se to pomocí fondů vzniklých na bázi trojstranných smluv – rodiče žáka (resp. žák), škola a podnik.
Spojování škol do velkých celků je otázka ekonomiky provozu. Tam, kde škola resp. výuka vyžaduje velké investice do údržby technologií, školních pomůcek či vybavení dílen, je určitý počet studentů nezbytností tam, kde k výuce stačí počítač nebo papír, tabule a křída, je možné udržet při životě i menší školy. Technické obory ale jednoznačně potřebují velkou základnu, a proto bude i nadále docházet ke slučování škol, jako v současnosti sloučení se školou v Meziboří, nebo v minulosti sloučení s lesnickým učilištěm ve Flájích (jehož učební program nakonec z Velebudic převzalo obdobné učiliště ve Šluknově).
Státní maturity mají význam, ale jen pokud bude současně určeno, co se musí na všech středních školách učit – dokud budou mít školy právo si naprosto svobodně určit vzdělávací program bez nutnosti naučit určité penzum znalostí, tak srovnávací maturita nemá význam. Jak k tomu přijdou studenti, kteří se některé věci neučili vůbec, protože škola místo nich učila jiné, podle jejího vzdělávacího programu důležitější věci? Školský systém by bylo vhodné vrátit do stavu, kdy o postupu na vyšší stupeň bylo nezbytné projít sítem, přirozeným výběrem, čili zkouškami. Ty by samozřejmě neměly být omezením, které by nebylo možno opakovat, ale měly by se stát podmínkou dalšího postupu (třeba i několikrát za základní školu pak vždy při přestupu na další stupeň).
