Čtvrté lednové pondělí 24. ledna bylo věnováno zimní atraktivitě, kterou disponuje sjezdový areál Černá Hora. S ohledem na neobvykle včasný začátek akce byla doprava do Jánských Lázní individuální. Kromě Vaška Němce neměl žádný další účastník s nočním sjezdem na saních vlastní zkušenost. Proto nám V. Němec zpracoval a předem e-mailem zaslal následující motivační pozvánku obsahující m. j. hned několik cenných rad a časový harmonogram sáňkařské akce:
Vážení přátelé,
po dlouhé a namáhavé fyzické a duševní přípravě je vše připraveno k výjimečné akci, nočnímu sjezdu z Černé hory, který bude probíhat následovně:
Expediční tým ve složení: Robert H., Pavel B., Karel J., Karel R., Marek S., Vašek N., Arturo a případně další dosud nepřihlášení příchozí se shromáždí před vchodem dolní stanice LD v Janských Lázních v pondělí 24.1. v 17,00 hod. Parkovat je možno buď na centrálním parkovišti nebo na mém soukromém parkovišti před prodejnou T-MOBILE (cca 10 m pod centr. parkovištěm). Vhodné oblečení a obuv jsou plně ponechány na vůli účastníků, saně, čelové svítilny a průvodce jsou zajištěny centrálně. V 17,30 hod. je hromadný odjezd lanovkou na Černou horu, odkud v cca 17,45 h. je start expedice. Cestou je zastávka v jedné občerstvovací stanici a příjezd prvních přeživších účastníků do prostoru centrálního parkoviště je očekáván před 19.hod.
Ostatní členové RC TU, kteří se nezúčastní expedice, se v hojném počtu shromáždí v 19. hod. v prostorách restaurace hotelu OMNIA, kde je rezervován stůl a kde budou očekávat členy expedice. Poté bude následovat večeře a normální klubová schůzka, včetně vyhodnocení akce a zdůvodnění případných ztrát. Do hotelu OMNIA se mohou nechat dopravit Horskou službou po ošetření i ti účastníci expedice, kteří skončí na trati.
Takže pánové, v pondělí nashledanou !
Vašek N.
Ve stanovenou dobu (17.30 h.) se nás sešlo na stanoveném místě (spodní stanice lanovky) i s průvodcem šest (Arturo, P. Bezděk, K. Rada, M. Skalický, K. Javůrek). Průvodce naší skupinku vyfotografoval (podle pesimistů ještě naposledy v tomto počtu). Po zapůjčení saní a čelových svítilen jsme byli primárně převáženi na vrchol Černé Hory. Při jízdě lanovkou jsme se pokochali nejen zcela jasnou hvězdami vyzdobenou večerní oblohou, ale i záplavami světélek Jánských Lázní, Trutnova a celé přilehlé oblasti vč. mohutně osvětlené sjezdovky v areálu Mladých Buků. V průběhu jízdy na vrchol hory nás průvodce „uklidňoval“ podrobným líčením hrůzných úrazů, ke kterým zde prý při sjezdu na saních pravidelně dochází. Dvě kabinky lanovky nás i saně dopravily nahoru a pak již čekala zpáteční cesta „po svých“. Několik dní trvající silný mráz, blížící se třicítkám pod nulou, naštěstí poněkud polevil, takže nás provázela vcelku přijatelná teplota mínus 10 oC. I tato teplota však stačila na to, aby se vydatná sněhová vrstva pokryla souvislou tvrdou ledovou krustou, která změnila Černou horu na „Bílou skleněnou horu“. Potvrdila se moudrost germánských starousedlíků, kteří ji nazývali Spiegelkoppe. Po seřazení saní do jakéhosi konvoje jsme začali postupně sjíždět trasu po úbočích. I na mírně svažitých úsecích neviditelné cesty nabíraly saně okamžitě velkou rychlost. Jediným možným řešením, jak jízdu (přesněji let) po ledové krustě zpomalit, bylo nepřetržité vydatné brzdění patami na obou roztažených nohách. V těchto okamžicích jsem velmi silně litoval, že jsem si na rozdíl od ostatních jezdců (přesněji pilotů) zapomněl vzít sportovní brýle na oči. Gejzíry jemných krystalků z ledové krusty odlétaly od brzdících bot na obou stranách saní přímo na obličej. Oslepnutí jsem odolával pouze maximálně přimhouřenýma očima. To mi ovšem v noční temnotě, při pouhopouhém hvězdném svitu, k identifikaci cesty příliš nepomáhalo. Poskakování saní po hrbolatém ledem pokrytém svahu rovněž vůbec neumožňovalo svítit si čelovkou na cestu. Uvedené osvětlení však přesto plnilo neocenitelnou úlohu, neboť poskytovalo jedinou šanci, jak podle mihotavého světelného kužele identifikovat při krkolomně zběsilé jízdě další spolujezdce na saních. Díky čelovkám jsme se navzájem nepozabíjeli při nesčetných zastávkách, při nichž jsme vždy zjišťovali, zda se někdo z nás nezřítil ze strmého úbočí mimo vymezenou cestu. Po zrekapitulování našeho početního stavu jsme pak popojeli (přesněji „pořítili se“) opět o kousek dál. Doslova světlými okamžiky našeho sjezdu byly tři příčné přejezdy přes dráhu osvětlené sjezdovky na večerní lyžování. To byly jediné chvíle, kdy jsem i bez brýlí před sebou skoro 20 metrů skutečně viděl. Díky mrazivému počasí nebylo naštěstí na sjezdovce příliš mnoho lyžařů. Tím jsme stíhali rychle se saněmi přeběhnout po vrstevnici napříč sjezdovkou a k žádnému střetu se svištícími sjezdaři nedošlo. Ve spodní, pomalejší polovině sjezdovky došlo k dalšímu zpestření naší adrenalinové produkce. Sněhová děla chrlila rozprášenou vodu, aby zledovatělou sjezdovku pokryla alespoň náznakem sněhového poprašku. Na řítících se saních se mrznoucí vodní sprše nedalo vyhnout. V této situaci bylo opět jediným řešením zavřít oči a projet pod sloupem se zamrzající mlhou co nejrychleji. Po půlhodinovém sjezdu po úbočí Černé Hory jsme si nemohli odpustit zaslouženou dvacetiminutovou přestávku v dřevěném kiosku těsně vedle sjezdovky. Po menším občerstvení horkými nápoji jsme pak celkem lehce zvládli už jen mírně klesající závěrečnou část našeho sjezdu ke spodní stanici lanovky. Teprve po absolvování celého sjezdu jsem úplně pochopil, proč se jediný věci znalý kolega (Vašek Němec) sám naší adrenalínové sáňkařské akce nezúčastnil. Rovněž mi došlo, proč nás průvodce ještě před sjezdem tak vehementně děsil. Díky jeho instruktáži jsme i na ledem pokrytém svahu dokázali řítící se saně včas ubrzdit natolik, že jsme si kupodivu uchovali celičký skelet vcelku. Největším zážitkem se zřejmě bude moci ve své domovině chlubit mexičan Arturo, který sice i na svém kontinentu již před svým příjezdem do Čech trochu sněhu okusil, ale noční sáňkařský experiment na ledové hoře, navíc po boku „ctihodných rotariánských kmetů“, to zcela jistě nikdo z jeho vrstevníků nezažil. Po celou dobu nočního sjezdu zcela opustil pro něj typickou puberťácky přezíravou pózu mladého muže, jehož přece vůbec nic nemůže nikdy rozházet. Spod mohutného kulicha na nás po celou dobu sjíždění Černé Hory zíraly pouze pod brýlemi vytřeštěné oči nad silně pobledlými jindy snědými tvářemi. V druhé fázi klubové akce naší pětici doplnili Richard Houdek, Vašek Němec a Petr Sogel, kteří se mezitím dostavili na místo srazu do útulné restaurace hotelu Omnia. Po vylíčení zcela čerstvých zážitků z právě prožité sáňkařské expedice jsme všichni společně poměrně dobře povečeřeli a následně absolvovali menší, předem nedomluvenou exkurzi po interiéru vloni otevřeného a dosud poměrně nového hotelu. Při prohlídce nás zaujaly četné velké skleněné plochy v chodbách i na pokojích, kde tvořily například i jednu stěnu mezi pokojem a koupelnou. Na těchto vyleštěných sklech se na mnoha místech výrazně vyjímaly kvalitní otisky rukou všech návštěvníků, kteří se rukou skla dotkli. Shodli jsme se na tom, že toto řešení interiéru není příliš praktické, neboť nejčastější klientelou jsou zde údajně polské rodiny s malými dětmi. Přemíra skleněných desek je zcela jistě noční můrou uklízeček a pokojských.
