Nebyly nalezeny žádné informace o chystaných setkáních.
Dana Pretschnerová: Krásná vzpomínka naší čestné členky Dany Pretschnerové na její školní léta, která začala rokem 1941. Dana vzpomínala na válečná léta, poválečná léta i na období po Únoru 1948. Maturitu skládala 26.8.1953. Její příběh je neuvěřitelný a moc zajímavý. Nejvíc obdivuhodné je, jak si vše pamatuje.
Mirka Žižková: Přednášku měla Mirka Žižková na téma Ležáky. Byla to vzpomínka na její prarodiče, kteří vše zažily na vlastní kůži. Povídání bylo velmi zajímavé a smutné. Ležáky (německy Ležak, od roku 1939 Lezaky) byla osada na Chrudimsku, která byla 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády vypálena a její obyvatelé zavražděni nacisty jako odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Časně odpoledne byly Ležáky obklíčeny a obyvatelé shromážděni a převezeni do Pardubic, kde bylo 33 dospělých pozdě večer zastřeleno. Jedenáct dětí bylo odesláno do plynových komor a jen dvě dány na převýchovu do Německa, odkud se po válce vrátily. Osadu Ležáky tvořilo osm domů seskupených kolem mlýna na říčce Ležák v katastru obcí Miřetice a Louka. Po válce nebyly Ležáky obnoveny, ale na jejich místě vznikl památník, který tvoří vyznačené půdorysy původních budov a pietní místo. Od 1. června 2008 památník spravuje Památník Lidice. Historické pozadí Od roku 1941 byly v Protektorátu Čechy a Morava vysazovány parašutistické skupiny, které měly za úkol navázat kontakt s odbojem, zlepšit spojení s exilovou vládou v Británii a vést diverzní akce proti německým okupantům. 27. května 1942 provedli parašutisté atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. To vedlo k masovým represím proti českému obyvatelstvu. 10. června byly demonstračně vyhlazeny Lidice na Kladensku, i když jejich obyvatelé neměli s atentátem nic společného. Parašutista Karel Čurda, oddělený od ostatních, se 16. června přihlásil na pražském gestapu a vypovídal i o odbojové síti na Pardubicku. 20. června byl zatčen její první člen, správce lomu Hluboká v bezprostřední blízkosti Ležáků, 21. června ležácký mlynář Jindřich Švanda. Byli vyslýcháni a mučeni. Zničení Ležáků 24. června časně odpoledne obklíčilo Ležáky 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Böhmen“ pod vedením gestapa; na vnější kordón bylo povoláno 30 českých četníků z Chrudimi a Náchoda. Němci shromáždili obyvatele Ležáků i z okolí, kde se právě zdržovali (pro školní mládež si zajeli do skutečské školy), a odvezli je do pardubické vily Zámeček, kde policejní pluk sídlil a za heydrichiády popravoval. Následně domy vyrabovali a kolem páté zapálili; všech 33 obyvatel starších 15 let bylo po deváté hodině večer zastřeleno u Zámečku. 25., resp. 26. června byla zpráva o vyhlazení Ležáků zveřejněna.[3] Na podzim 1943 byly trosky budov strženy. Osud ležáckých dětí Ležácké děti byly z Pardubic večer převezeny do dětského útulku v Praze a počátkem července do průchozího tábora v polské Lodži, kde prošly tříděním. Dvě z dětí byly vybrány jako vhodné k poněmčení a zbylých jedenáct 25. července předáno gestapu, které je usmrtilo patrně v plynové komoře v Chelmnu. Vyhlazení Ležáků přežily sestry Jarmila (* 13. listopad 1939) a Marie (* duben 1941) Šťulíkovy, které byly odeslány na převýchovu do Třetí říše. Jarmila se dostala do rodiny zemědělského inženýra Rudolfa Paetla na území Polska. Po válce rodina sama nahlásila, že opatruje dítě určené k poněmčení. Marie byla umístěna do rodiny německého úředníka v Poznani.[1]
Tomáš Veselý: Přednášku měl Tomáš Veselý na téma Na kole kolem Malorcy. Je to neuvěřitelné, co je možné zvládnout. Bylo to moc pěkné, vtipné včetně historických údajů a geografických dat. Ale myslím si, že ani příští rok nikdo z nás Tomáše nedoprovodí a zase se rádi podíváme jenom na obrázky.
MUDr. Vojeitingern Re: Neskutečně krásná přednáška o návštěvě našeho prezidenta na tři týdny na Srí Lance, zemi s nejdelší budhistickou tradicí. Přednáška měla úvod o historii Srí Lanky a na tuto část navázala část fotografií, které pro nás Vojen připravil.
Barbara Delgado: Naše výměnná studentka Barbara měla přednášku o své zemi Chile. Seznámila nás s geografií (délka přes 4 tis. km, nejvyšší hora přes 6 tis. m.n.m., politikou, zvířenou, hospodářstvím, typickými jídly. Chilané ze sportů nejvíce milují fotbal a jejich typickým rysem je solidarita s méně šťastnými spoluobčany. Potěšila nás i Barbařina Čeština.
MUDr. Miroslav Novotný: Přednášku měl Míra Novotný o zdravotnictví ve Francii. Přednáška byla velmi zajímavá a myslím, že nám řekl velké množství nových informací a vyvolal ohromnou diskusi na téma zdravotnictví.
Pavla Bublíková: Ruský básník, prozaik, dramatik, kritik, publicista Alexandr Sergejevič Puškin se narodil v roce 1799, pocházel ze starého šlechtického rodu. Po matce Puškin zdědil tvrdohlavost a bouřlivost. Jeho otcem byl Sergej Lvovič Puškin, dědeček jeho otce Lev Alexandrovič Puškin byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel afrického původu, pravděpodobně z oblasti dnešní Eritreje nebo Kamerunu. Mnohé zdroje se zmiňují o jeho eritrejském nebo etiopském původu. Ottův slovník naučný ho popisuje jako "oblíbeného černocha Petra Velikého". Některé zdroje uvádějí, že Hannibal byl synem jednoho z etiopských vladařů, který byl v sedmi letech odveden jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako pojistka věrnosti své šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později, tedy v osmi letech, byl vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Hannibala oblíbil a ten u dvora vybudoval úspěšnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty. Jeho matka Nadězda Osipovna Puškina (Надежда Осиповна Пушкина), rozená Hannibalová (Ганнибал), před sňatkem žila v Petrohradu na panství Kobrino (Кобрино). Puškin studoval v Carském Selu lyceum pro šlechtice. Zde se začal politicky angažovat (sympatizoval s děkabristy). Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas. Na lyceu si jeho učitelé všimli, že má velké básnické nadání. Už v patnácti letech napsal známou báseň – Můj portrét. Po napsání satirických veršů o caru Alexandrovi I., mu hrozilo vyhnanství na Sibiř. Byl proto nucen odcestovat na jih. Roku 1820 odešel do vyhnanství do jižního Ruska a v r. 1823 do Oděsy, v roce 1824 se musel vrátit na příkaz cara do rodné obce. Nakonec mu car Mikuláš dovolil žít v Moskvě a poté i v Petrohradu. Puškin byl šťasten, že se muže vrátit do centra dění, ale brzy byl znechucen z cenzury. Aby se odreagoval, začal cestovat a brzy na to se oženil. Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí. V roce 1833 byl carem jmenován podkomořím. Z toho nebyl příliš nadšen, ale netroufal si odmítnout. Stal se součástí carského dvora. Tento život se mu nezamlouval, jeho žena byla ale nadšená. Vzhledem k její velké kráse, se jí dvořilo mnoho mužů, mezi nimi i car. Ten Puškina za jeho extravaganci příliš nemiloval, ale trpěl jeho přítomnost na carském dvoře jen díky jeho ženě, kterou obdivoval. Básník měl stále problémy s cenzurou a tajnou policií. Úspěchu jeho krásné ženy zneužívali i jeho přátelé. Jeden z nich se do ní naoko zamiloval, aby donutil Puškina vyzvat ho k souboji. Při něm byl Puškám zraněn a brzy poté zemřel. Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji s pistolemi s milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d’Anthèsem. Ten byl přesnějším střelcem a střelil Puškina do břicha. Puškin byl v hrozných bolestech odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař jeho stav za beznadějný. Zemřel o dva dny později. O jeho rodinu se s doživotní penzí postaral car. Alexandr Sergejevič Puškám byl pro ruskou literaturu velmi prospěšným spisovatelem. Díky němu tolik nezaostávala za západní Evropou. Byl osobností s mimořádným intelektem. Veřejnost ho srovnávala s takovými velikány, jako byl např. Dante, nebo Goethe.
Ing. Zdeněk Prokopec: Zdeněk měl přednášku na velmi aktuální témata. Boj proti využívání benzínu, čištění internetu, informace ve veřejných médiícj, jejich kvalita a objektivita. Zdeňkova přednáška vyvolala velmi živou diskusi a bylo opravdu moc zajímavé slyšet názory i ostatních. Mě se moc líbila poznámka o atomové elektrárně, která je ve skutečnosti jaderná a Zdeňkovo glosování odbornosti některých novinářů.
