Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho napsat další článek, ale poslední měsíc byl jedním z nejnáročnějších, které jsem na výměně zažila. Píšu už z druhé hostitelské rodiny a stále si zvykám na změny, které to přineslo. Když se ohlédnu zpátky, ani si nedokážu představit, jak těžké by to bylo, kdyby mě první rodina nepřijala s takovou láskou a péčí. 

Listopad byl opravdu bláznivý měsíc. Dostala jsem zápal plic, což samo o sobě nebylo snadné, a k tomu přišla nečekaná návštěva zubaře, kde jsem za pětiminutový zákrok zaplatila 350 dolarů. A jakmile jsem se z toho všeho trochu vzpamatovala, přišlo balení a stěhování do nové rodiny. Nikdo nás nevaroval, že změna hostitelských rodin může být výzvou a nikdo mě nepřipravil na ten silný pocit smutku a ztráty, když jsem se musela rozloučit s první rodinou, která se pro mě stala skutečným domovem. 

Balení bylo emočně vyčerpávající. Můj pokoj, který jsem si za tři a půl měsíce zamilovala, se najednou změnil v prázdnou, studenou místnost. Nemohla jsem uvěřit, kolik věcí jsem stihla nashromáždit. Každá maličkost, kterou jsem ukládala do kufru, mi připomínala zážitky, okamžiky smíchu a pocity, že patřím do téhle rodiny. Když přišel den stěhování, všichni jsme se snažili oddalovat chvíli, kdy budu muset odejít. Brečela jsem já, brečela moje host mamka a dokonce i děti. 

Cestou do nové rodiny mi moje host mamka řekla něco, co mě dojalo až do hloubky duše: "Když jsi k nám přijela, říkala jsi, že doufáš, že až budeš odjíždět, budeš smutná, protože to bude znamenat, že sis našla lidi, kteří ti připomínají domov. Myslím, že se ti to povedlo, Agi. Jsi na správné cestě."

Loučení bylo jako ztratit kousek sebe. Když mě moje host mamka objímala a dávala mi poslední pusu na tvář, měla jsem pocit, že odcházím od něčeho, co bylo tak opravdové a hluboké, že se to nedá nahradit. Ale právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, že už nikdy nebudu sama. Ať se v mém životě stane cokoliv, vždycky budu mít místo, kam se můžu vrátit, kde mě budou poslouchat, kde se budu cítit milovaná a kde se budu moct vymluvit ze svých problémů.

Moje druhá rodina je také moc milá, a i když je úplně jiná než ta první, cítím se u nich vítaná. Mají dva psy, dvě kočky a host sestru, se kterou sdílím dům. Starší host bratr je momentálně na vysoké škole, a druhý už je ženatý. Je to velká změna – místo ruchu malých dětí a každodenního chaosu je tady větší klid. I přesto jsem si ale rychle uvědomila, že tahle rodina mi dá jiné zkušenosti a možnosti a o tom to je.

První rodina mi ale dala něco výjimečného. Dali mi tolik lásky a péče, že mě to naprosto ohromilo. Byli na všech mých zápasech, chodili na moje dobročinné akce, a když jsem měla špatný den, přinesli mi kávu a snažili se mě rozveselit malými gesty, které pro mě znamenaly všechno. Dokonce se pokoušeli napodobit rituály, které znám od své opravdové mamky, včetně zapalování svíček, abych se cítila lépe.